Facebook, Twitter, sociální sítě, o kterých dnes slýcháme denně. V autě poslouchám rádio, kde mě moderátor odkazuje na Facebook, stejně jako moderátor ve večerním pořadu v televizi. Své skupiny tu najde každý, student, sportovec, milovník přírody, kancelářský pracovník i politik, je dokonalým nástrojem marketingu, propagace atd. Od začátku roku 2004, kdy byly stránky Facebooku spuštěny jako komunikační nástroj pro studenty Harvardu, docílil Facebook něčeho doposud nevídaného. Bez rozdílu věku, národnosti, názorů či politického zaměření zde nacházíte nejen nové přátele, ale také známé svých známých a přátel a sociální sítě se tak vesele rozšiřují. Je zkrátka otevřen všem a všechny tu také nacházíme, dá se říct, že také všechno. Jistě, poznávat nové a nové lidi nemůže být přece ničím špatným, otevírají se nám nové obzory, nehledě na rozvoj komunikační stránky naší osobnosti, ačkoliv v této podobě převážně přes počítač, i přesto ho však nelze popírat. Zejména dnes, kdy není problém mít svůj notebook či netbook stále u sebe ať už se pohybujeme kdekoliv, se Facebook stává něčím jako naším kolektivním deníkem.

Poznáváte lidi, které byste jinak nepoznali, lidi, které byste jinak neoslovili, opadá stud, rozpaky, stejně jako jakási jedinečnost nového poznání jakéhokoli člověka v osobním kontaktu, to je však jiné téma. To, co mě napadá, když se řekne Facebook, je něco jiného. Nikdy jsem stránky Facebooku nenavštívila, dokonce ani teď, když píšu tento článek. Proč? Není to nějakou nenávistí vůči takovýmto řekněme projektům, necítím vůči Facebooku jakékoliv rozčílení, opovržení nebo dokonce snad vůči internetu, moje každodenní práce je na internetu závislá, není to ani tím, že bych tam neměla koho kontaktovat. Ten důvod tkví v době mého života, kdy mi ještě bylo „náct“. Ano, minulost nebo chcete-li, etapa života. Chceme vážně všichni znovu potkat svou minulost?

Neříkám, že můj život v době mých „náctin“ byl něčím šíleným nebo něčím, za co bych se styděla, to rozhodně ne, ale zkrátka tuhle dobu považuji určitým způsobem za uzavřenou. Samozřejmě, ta doba mě někam posunula, ovlivnila to, kde jsem, ale zároveň také uzavřela věci, ke kterým se už nechci vracet z mnoha různých důvodů. Všechny ty věci, dny, celý ten tehdejší život samozřejmě souvisí s lidmi, souvisí se zážitky a zkušenostmi, kterými si každý z nás musí projít a které musí získat. U spousty těch lidí platí, že ovlivnili můj dnešní život a spousta těch lidí také pro mě hodně znamená, ovlivnili moje dnešní hodnoty, ale myslím, že některé z nich už vážně potkat nemusím. Ano, někteří z nich otevírají bolestné vzpomínky, někteří z nich naopak neskutečný pocit přátelství, které jsem do té doby nepotkala, ale někteří z těch lidí už tu mezi námi dnes bohužel nejsou. Pavouk Facebooku by tak pro mě znamenal otevírání starých ran, přemýšlení nad věcmi, které už stejně nedokážu změnit, ale přesto jsem ráda, že se tenkrát staly a měly se stát. Bez nich bych nebyla taková, jaká dnes jsem, je to však etapa, která je již uzavřená a já se do ní dnes pouštím jen na malý kraj a jen kvůli pro mě hodně důležitým pocitům. Ten zmiňovaný pavouk Facebooku se tak pro mě stává určitým nebezpečím, možná stopkou, která by mě vrátila zpět. A já chci jít dopředu.

To všechno není jakýmkoliv způsobem zavrhování této i mnohých dalších sociálních sítí, já se však rozhodla, že budou beze mě a že svoje přátelé, která mám dnes a v budoucnu ještě poznám, poznám jinak. Možná se ale i přesto všechno časem stanu jejich součástí i já, za pár let, pár měsíců… nevím, možná to bude zas ta další etapa… Dnes však Facebook zůstává beze mě…