Historie Bertramky

Oblast na jihozápad od hradeb města Prahy za Újezdskou bránou patřila od roku 1342 kartuziánskému klášteru, zničenému během husitských bojů. Již tehdy výhodná poloha okolních strání přiměla příslušníky řádu k zakládání rozsáhlých vinic. Od 16. století začali tu bohatí pražští měšťané budovat hospodářská stavení, ale i výstavné obytné domy a vyhlídkové letohrádky. Tak vznikla v oblasti dnešního Smíchova celá řada usedlostí, sloužících k hospodaření i odpočinku.

Někdy kolem roku 1700 byla postavena na místě viničního domku pod svahem Černého vrchu i dnešní budova Bertramky. Usedlost často měnila majitele a svoje tradiční jméno získala v polovině 18. století podle tehdejších vlastníků Františky a Bertrama z Bertramu.

V dubnu roku 1784 koupila Bertramku Josefina Dušková. V místech dnešní rušné Plzeňské ulice vedla prašná silnice a zahradami tekl potok, dnes ukrytý v podzemí. Kromě vína dávala Bertramka ovoce, obilí a mléko, samozřejmě také drůbež a zeleninu pro vlastní potřebu. Duškovi tak mohli svým hostům poskytovat bohatou pohostinnost i u stolu. Většina však u nich hledala především místo, kde se volně diskutovalo o umění a bylo možné slyšet dobrou hudbu. Mozart, který na Bertramce pobýval v říjnu 1787 a na přelomu srpna září 1791, našel tu nejen nerušený klid ke své práci, ale i přátelské zázemí a veselou liberální společnost. V majetku Duškových byla Bertramka patnáct let a za tu dobu ji Josefina proměnila v poměrně honosné sídlo, které zdobily i její umělecké sbírky.

Po smrti manžela v roce 1799 byla Josefina Dušková nucena Bertramku prodat. Není známo, jestli další početní majitelé vedli v patrnosti, že v jejich domě pobýval Mozart. V roce 1838 získali v dražbě dům i pozemky obchodník a Mozartův ctitel Lambert Popelka s chotí. Bertramku i lásku k Mozartově hudbě po něm zdědil syn Adolf Popelka, který sbíral památky na Mozarta a zpřístupnil zájemcům pokoje, které podle tradice manželé Mozartovi na Bertramce obývali. Navázal v roce 1856 kontakt se starším Mozartovým synem Karlem Thomasem, nechal v zahradě postavit Mozartovu bustu a ke 100. výročí premiéry Dona Giovanniho organizoval na Bertramce vzpomínková shromáždění, jichž se zúčastnil i Antonín Dvořák. Na přelomu let 1872-3 postihl Bertramku požár, po kterém byla částečně přestavěna. Shořel také seník na místě dnešní terasy. Po jeho vdově zdědila Bertramku v roce 1918 Mahilda Sliwenská, která ji odkázala již ve velmi špatném stavu v roce 1925 salzburskému Mozarteu.

Po ustavení Československého státu se začala veřejnost zajímat o další osud Bertramky. Za podpory příznivců hudby i státních subvencí se podařilo v roce 1929 získat Bertramku Mozartově obci v Československé republice.

Při stavební rekonstrukci v době protektorátu byly na Bertramce odstraněny pozdější úpravy a vestavby, obnovena sala terrena a objeveny nástěnné malby a část původního malovaného trámového stropu z počátku 18. století. Při přípravách Mozartových oslav v roce 1956 byla dokončena rekonstrukce objektu a vytvořena v bývalém obytném patře vily stálá expozice, připomínající slavné období v historii Bertramky.

Josefina Dušková rozená Hambacherová (1754 - 1824)
Současníci znali Josefinu Duškovou jako vynikající sopranistku se silným hlasem a výrazným přednesem, přísný Leopold Mozart jí to dokonce vyčítal. Měla pověst výborné hostitelky, a to nejen kvůli pohostinné domácnosti. U Dušků se našla vždy dobrá společnost, která se neuzavírala ničemu novému a krásnému a kde bylo možno mluvit, hrát a chovat se svobodně.

Její otec byl lékárníkem na Staroměstském náměstí, matka pocházela z vážené měšťanské rodiny v Salcburku. Ve dvanácti letech Josefína otce ztratila, avšak měla možnost plně se věnovat rozvoji svého výrazného hudebního talentu. Po roce 1770 byl jejím učitelem hudby František Xaver Dušek, za kterého se roku 1776 provdala. Toto věkově nerovné manželství vyvolalo a dodnes vyvolává řadu pověstí a dohadů. Je však známo, že Dušek byl charismatickým učitelem, který podstatně ovlivnil všechny své žáky, a zároveň osobností, která požívala v hudebním světě přirozenou a zaslouženou autoritu. Josefina se po jeho boku mohla věnovat milované hudbě ve váženém společenském postavení, jaké by jí třeba angažmá u kterékoli divadelní společnosti nezajistilo a pohybovat se ve šlechtických i uměleckých kruzích.

O jejích majetkových poměrech svědčí investice do nemovitostí, koupě Bertramky roku 1784 nebyla jedinou. Mohla také pěstovat svou zálibu ve výtvarném umění a rozmnožovat svoje umělecké sbírky - malíři také patřili k jejím obdivovatelům a přátelům.

Pěvecké umění Duškové přirovnávala kritika k nejslavnějším zpěvačkám doby. Vystupovala v Praze, několikrát na samostatných akademiích, v Německu, hlavně v Drážďanech a Lipsku, a ve Vídni, a to na koncertech určených především dvorskému publiku, výjimečně také v operních představeních. Během pobytu u příbuzných v Salcburku v roce 1777 se s manželem seznámili s rodinou Mozartových. Wolfgang Amadeus byl jejím vrstevníkem, oba rádi žertovali a byli si povahově blízcí. Věnoval jí árii "Ah, lo previdi", na Bertramce pro ni napsal árii "Bella mia fiamma, addio". Dušková při několika příležitostech vystoupila spolu s Mozartem - ve Vídni roku 1786 před císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku v roce 1789. Spolupracovala také s mladým Ludwigem van Beethovenem. Můžeme říci, že se Duškovi stali Mozartovými přáteli až za hrob, vždyť jim po manželově smrti svěřila Constanze Mozartová péči o své syny a hlas Duškové zněl i na smuteční slavnosti za Mozarta v Praze.

Když Dušek v roce 1799 umřel, začaly Josefině Duškové hmotné obtíže. Prodala Bertramku, stěhovala se postupně do menších bytů. Dále však zpívala, a to především ve velkých dílech duchovní hudby - mších a oratoriích. Umírá roku 1824 v poměrné chudobě, je pochována stejně jako její manžel na Malostranském hřbitově nedaleko Bertramky.

František Xaver Dušek (1731-1799)
Pocházel z venkovské rodiny. Jeho hudební nadání však našlo podporu u majitele panství, známého mecenáše umění hraběte Johanna Karla Sporcka, který umožnil Duškovi studia a hudební vzdělání na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové. Po úrazu, který zanechal trvalé tělesné následky, musel Dušek studia přerušit a věnoval se pak již pouze hudbě.

Studoval nejprve v Praze u Františka Habermanna a pak ve Vídni u Georga Christopha Wagenseila. Nejpozději roku 1770 se usadil v Praze, kde se brzy stal významným a vyhledávaným klavírním pedagogem, především v šlechtických kruzích. Mezi jeho žáky patřili také budoucí vynikající profesionální hudebníci, např. Leopold Koželuh, Vincenc Mašek a Jan August Vitásek, a také jeho budoucí manželka pěvkyně Josefina Hambacherová, se kterou se oženil roku 1776.

Přes velký věkový rozdíl, který byl příčinou různých spekulací, spojovalo oba manžele výjimečné hudební nadání a široký kulturní rozhled, dobré hmotné a společenské postavení, poměrná umělecká svoboda, osobní šarm a pohostinnost jejich domácnosti. Duškovi přijímali nadějné začínající umělce i slavné hudebníky, kteří zavítali do Prahy. Od roku 1777, kdy Duškovi navštívili příbuzné v Salcburku, udržovali osobní i umělecké kontakty s Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho rodinou. Nekrolog k úmrtí Františka Duška v Prager Neue Zeitung uvádí, že "…velký Mozart si Duška velmi vážil a přicházíval k němu jako do svého otcovského domu".

Ve skladbě se Dušek věnoval světské hudbě, spolupracoval se šlechtickými kapelami hraběte Pachty a hraběte Clam-Gallase, v jejichž hudebních archivech najdeme jeho skladby. Část klavírních děl má instruktivní charakter, jeho komorní a orchestrální díla (smyčcová kvarteta, symfonie aj.) představují přechod od starších kompozičních principů k hudbě vrcholného klasicismu.

První pobyt W.A. Mozarta v Praze (11.1. - 8.2. 1787)
Praha jako město bez panovnického dvora nejprve Mozarta k návštěvě nelákala, i když mu ji přátelé a hudebníci českého původu včetně manželů Duškových a Josefa Myslivečka dlouho doporučovali. Jeho opera Figarova svatba, uvedená v Nosticově divadle počátkem prosince 1786, měla v Praze dříve nevídaný úspěch, srovnatelný snad jen s ohlasem na pražské uvedení Únosu ze serailu před čtyřmi lety. Mozart tedy dostal jménem orchestru divadla i některých předních osobností dopis s pozváním do Prahy. Přijel spolu s manželkou a byl hostem svého dávného příznivce hraběte Thuna. Noviny uvítaly jeho příjezd a zopakovaly výzvu, aby v Praze uspořádal koncert. 19. ledna zazněla v Nosticově divadle premiéra jeho nové symfonie D dur, kde Mozart zazářil i jako klavírista technikou hry ve svých fantaziích a schopností variací. Obecenstvo si vyžádalo také variace na melodie milované Figarovy svatby.

Během téměř měsíčního pobytu navštěvoval Mozart společenské i hudební události, prohlédl si knihovnu v Klementinu a napsal pro hraběte Pachtu 6 německých tanců. S Josefinou Duškovou se tentokrát nesetkal, byla na koncertním turné v Drážďanech. Do Vídně odjel bohatší o nové přátele, dobrý výdělek a s objednávkou impresária Nostitzova divadla Bondiniho na novou operu pro podzimní sezónu.

Druhý pobyt W.A. Mozarta v Praze (3.10. - 13.11.(?) 1787)
Mozart tedy přijel znovu do Prahy 3. října 1787, aby nastudoval novou operu Don Giovanni podle Bondiniho objednávky. Původně stanovené datum premiéry 14. října se nepodařilo dodržet a Mozart místo toho řídil za nadšeného ohlasu publika představení Figarovy svatby. Jak hekticky probíhal tento pobyt, nám přibližují Mozartovy dopisy psané příteli Jacquinovi, pravidelné zprávy úředního pražského tisku i střípky vzpomínek těch, kteří se s ním setkávali. Střídavě spolu s režisérem Guardasonim řídil v divadle zkoušky s orchestrem i zpěváky, upravoval podle nich partituru, konzultoval s libretistou Lorenzem Da Ponte text, navštěvoval domy předních šlechticů, přátele hudebníky i oblíbené pražské hostince. Především však horečně dokončoval zbývající části opery.

Mozart přijel do Prahy ještě s nedokončeným dílem. Zpočátku se ubytoval v hostinci na Uhelném trhu nedaleko divadla, později se přestěhoval k Duškovým a s nimi do podzimní přírody na Bertramce, kde mohl nerušeně komponovat. Dokončení opery datuje sám autor až na 28. října 1787, tedy pouhý den před premiérou. Studiem vývoje libreta, partitury a použitých papírů lze dnes s úspěchem identifikovat části napsané až v Praze, např. některé árie, finále a předehru.

29. října nastal konečně večer, na který se těšila pražská kulturní veřejnost. Zazněla nová opera a její úspěch byl neslýchaný. Vzniklo dílo, jež předběhlo svou dobu a právem nese označení opera oper. Úspěšná byla i další představení a Mozart měl čas na kompozici drobnějších skladeb pro přátele, např. árie "Bella mia fiamma, addio" pro paní Duškovou, i na poznávání pražských pamětihodností včetně Strahovského kláštera.

Nabídku, aby zůstal v Praze a napsal ještě jednu operu, Mozart nepřijal. Přes všechny úspěchy to byla Vídeň a dvůr, kde hledal hlavní uplatnění. Jeho nadějí bylo uvolněné místo dvorního skladatele, které by finančně zajistilo rodinu a poskytlo mu nové tvůrčí příležitosti. Dostalo se mu však jen skromnějšího titulu "Kammermusicus", který neprovázely objednávky na větší díla. Ani Don Giovanni nebyl přijat v sídelním městě s pochopením. Nepodařilo se dosáhnout úrovně pražského nastudování a opera neodpovídala vkusu dvora ani běžného vídeňského publika.

Poslední pobyt W.A. Mozarta v Praze (28.8. - polovina září 1791)
Třetímu významnějšímu setkání Mozarta s Prahou předcházely dvě letmé zastávky cestou na koncerty do Berlína v doprovodu knížete Karla Lichnovského v roce 1789. Došlo tehdy k jednání o výhodné objednávce nové opery pro Guardasoniho. Jeho společnost však později na čas opustila Prahu a z opery sešlo.

Teprve plánovaná korunovace Leopolda II. za českého krále přivedla Mozarta opět do Prahy. Korunovační slavnosti měla ozdobit nová Mozartova opera La clemenza di Tito. Mozarta s manželkou doprovázel na cestě do Prahy žák Süssmayer, který k opeře vypracovával recitativy. Přesto, že Mozart byl zavalen prací na přípravě nové premiéry, byl požádán, aby 2. září řídil v Nostitzově divadle slavnostní představení Dona Giovanniho pro dvorskou společnost a opera měla opět úspěch. Navštívil také své spolubratry v zednářské lóži, kde zazněla jeho kantáta Die Maurerfreude. Premiéra nové Mozartovy opery v den korunovace 6. září nebyla však oficiálním publikem přijata s pochopením. Pro Mozarta, jehož budoucnost závisela na přízni nového císaře, to bylo velkým zklamáním. Ani půvaby podzimní Bertramky, ani lesk slavnostního plesu nezahnaly jeho smutek, na kterém měla jistě podíl i začínající nemoc. Tyto nálady se odrážejí i v árii "Io ti lascio, o cara, addio", kterou prý psal v rychlosti před odjezdem. Tak se naposledy rozloučil s pražskými přáteli, mezi nimiž nechyběla paní Dušková, a spěchal zpět do Vídně, kde ho čekala práce na přípravě opery Kouzelná flétna. Zanedlouho na to Mozart umírá.

Zpráva o Mozartově smrti 5. prosince 1791 bolestně zasáhla jeho přátele i příznivce v Praze. Z iniciativy členů orchestru divadla byla uspořádána 14. prosince v malostranském chrámu sv. Mikuláše smuteční slavnost, na které bylo provedeno Rekviem od Roeslera Rosettiho za řízení ředitele divadelního orchestru Josefa Strobacha a za účasti 120 hudebníků a zpěváků, mezi sólisty vystoupila Josefina Dušková. Slavnosti se účastnilo několik tisíc lidí.