Brány vnímání

 Prof. Dr. Antoine Béchamp (1816 - 1908) pozoroval už v roce 1860 malá, kulovitá zrníčka uvnitř buněk, blýskající se ve světle. Usuzoval, že tato "drobná tělíčka" by mohla být klíčem vzniku života. Béchamp mnoho let pečlivě zkoumal původ a funkci zářivých tělísek, která jsou obsažena nejen ve všech živých buňkách, ale volně plovou i v krevním oběhu. Experimenty naznačovaly, že jsou to jakési miniaturní chemické továrny, schopné vyvolávat procesy kvašení. Podle řeckých slov pro "malý" a "kvašení" je tedy pojmenoval jako "mikrozymy". Chemické experimenty ukázaly, že mikrozymy nelze rozpustit ve vodě, že se skládají z vodíku, uhlíku a jiných prvků a produkují nukleinové kyseliny. Po zahřátí na vyšší teplotu pozbudou svou schopnost vyvolávat kvašení.

Vlastnosti mikrozymů

  Mikrozymy jsou živé organizmy překypující aktivní chemickou energií. Podle Béchampa jsou životně důležitými, nepostradatelnými anatomickými prvky buněk, "trávící" - měnící a asimilující - živiny, které buňky potřebují k životu. Pokusy rovněž ukázaly, že tato mikroskopická tělíska jsou nezničitelná. Béchamp prováděl pokusy se všemi možnými druhy tkání a organických materiálů, jako je například křída, s rostlinami a kvasinkami. Zjistil, že mikrozymy jsou i v amébách (prvocích), představujících nejmenší formy fauny, a v baktériich - nejmenších formách rostlinného života. Výzkum ukázal, že mikrozymy lze nalézt jak ve zdravých, tak i v nemocných buňkách, a že v různých orgánech ukazují odlišné chování. Například mikrozymy v játrech mají jiné biochemické vlastnosti, než ty, které nalezneme v ledvinách. Jsou také jiné v orgánech mladých, než ve stejných orgánech starších lidí.
Béchamp učinil obrovský vědecký objev. Za jistých podmínek pozoroval, jak se mikrozymy mění v baktérie. Napřed se seskupí do kulatých, kokonoidních objektů, které se poté mohou spojit do útvaru sestávajícího ze dvou nebo tří takových jednotek, nebo vytvořit organizmus tyčinkové formy. Béchamp byl přesvědčen, že tato "tělíska" hrají důležitou roli v kvasných procesech a při vzniku onemocnění. Při onemocnění se totiž mikrozymy změní. Pokud se jim nedostává potřebných živin, mohou se přeměnit na baktérie. I když přitom pod mikroskopem vypadají úplně stejně, mají jiné biochemické vlastnosti. Pasteur a Koch vyvinuli učení, známé jako "teorie vzduchem šířených zárodků", čili teorii, podle níž jsou nemoci vyvolávány výhradně choroboplodnými zárodky šířenými vzduchem. Naproti tomu podle Béchampa tyto zárodky vznikají z mikrozymů, které ve změněné, mikrobiální formě opouštějí již nemocné buńky. V tomto případě jsou ovšem mikrobi důsledkem, nikoli příčinou nemoci!

Nemoci se rodí z nás a v nás samotných

Béchamp při zkoumání odumřelých buněk zjistil, že z odumírající buňky "vznikají" nové mikrozymy. Přitom udělal úžasné zjištění: uvolněné mikrozymy se shlukují a vytvářejí nové životní formy - baktérie a améby. Buňku tedy lze zničit, ale mikrozymy jsou nezničitelné. Zbývá už jen vysvětlit, odkud se tedy vzala první z těchto základních jednotek života. Béchamp napsal:
"Mikrozymy jsou organizované, živé pozůstatky bytostí žijících před dávnými časy. Jsou nosiči dědičnosti. V chromatinovém materiálu lidské semenné buňky se nacházejí veškerá mikrozymická zrníčka potřebná ke genetické reprodukci rozličných buněk, životně důležitých pro rozmnožování lidského druhu."
[V těchto slovech se pravděpodobně skrývá vysvětlení zapeklité otázky, jak vlastně jednotlivé buňky vědí, jaký orgán vlastně mají vytvořit.]

Stejný objev udělali i jiní vědci

Dr. Wilhelm Reich dospěl uprostřed třicátých let ke stejnému přesvědčení, jako před ním Béchamp, aniž by ovšem o jeho práci cokoliv věděl (o Béchampovi, neřku-li o jeho práci, se stěží něco dovíte v běžné encyklopedii...). Původně se vydal do říše mikrobiologie při pokusu zjistit, zda jsou pulzující procesy expanze a kontrakce, pozorovatelné u člověka, univerzální. Přitom objevil, že se ze suché trávy rozmočené ve vodě vyvíjejí améby. K svému údivu musel konstatovat, že tito prvoci nevznikali ze "spor", které se jaksi dostaly do nálevu, ale že se reorganizují přímo z odpadních produktů rostlinného materiálu, podobných droboučkým bublinkám. Reich nazval "bublinky", v nichž viděl přechodovou formu mezi mezi živou a neživou matérií, "biony". Jeho obsáhlé práce, věnované zkoumání těchto pochodů, mu později posloužily jako východisko pro dalekosáhlou teorii vzniku rakoviny a původu nemocí obecně. Reich zjistil v krvi a ve tkáních těžce nemocných lidí bionový rozpad a různé choroboplodné zárodky, o nichž soudil, že se organizovaly z bionů opouštějících rozpadající se tkáně. I on dospěl k poznání, že život vzniká vždy znovu z rozpadlé hmoty, a že přítomnost zárodků je důsledkem, ne příčinou nemoci.
Dermatolog Alan Cantwell, který se specializoval na sklerodermitis (těžké kožní onemocnění neznámého původu), objevil ke svému velkému údivu v tkáni nemocných bacily tuberkulózy. Věnoval se této zvláštnoti dále, a přitom se setkal s pracemi dalších vědců, kteří narazili na obdobný fenomén při jiných nemocech. Při mnoha onemocněních, o nichž se soudí, že nejsou infekční povahy, byla zjištěna přítomnost "bacilů", které zde neměly vůbec co hledat. Tyto "zárodky" projevovaly pleomorfní chování, to znamená, že přijímaly různé bakteriální či virální formy. Tyto nesrovnalosti podle Cantwellova mínění zavádějí současnou biologickou klasifikaci choroboplodných zárodků, včetně postoje a klasického chápání nemocí "racionální moderní medicínou", ad absurdum. Jelikož se řečené "bacily" vyskytovaly především u nemocných rakovinou, začal jim říkat "rakovinové mikroby".
V padesátých letech vyvinul badatel Gaston Naessens revoluční světelný mikroskop, umožňující více než 25 000-násobné zvětšení (Reich pracoval se 4 000-násobným zvětšením). Pomocí tohoto mikroskopu rovněž objevil droboučká tělíska v krvi. Říká jim "somatidy" (tělíčka) a zjistil, že v závislosti na vlastnostech okolního prostředí mohou nabývat různé mikrobiologické formy. Naessens, stejně jako Reich a Béchamp, považuje somatidy za základní článek života; vidí v nich nosič či samotný projev materializace bioenergetických procesů.
"Dospěli jsme k závěru, že somatid není nic menšího než to, co lze nazvat konkretizací energie."
Dr. Günther Enderlein pokračoval v Béchampových výzkumech a za použití techniky "temného pozadí" objevil v krvi pohyblivá miniaturní živá tělíska, která se spojovala s vysoce organizovanými baktériemi. Rozpoznal, že krev savců vždy obsahuje symbionta rostlinného původu a popsal koloběh vývoje a metamorfóz mikrobů v jeho mnohotvárné podobě. Jeho popis dokazuje, že se žádná živá bytost nepokouší bezmezně šířit a množit tou měrou, aby přitom vytlačila jiné životní formy. Naopak! Je zde viditelná snaha jednoho druhu o dosažení rovnováhy s jiným, což se odehrává i mezi mikroby a buňkami v našem těle. Enderleinovy objevy vedly k mikroskopii na temném pozadí, a k formám diagnózy, jimiž lze identifikovat mikroorganizmy, obsažené v živé krvi, a z těchto poznatků posoudit aktuální nebo možné budoucí poruchy v těle. Jednu z těchto metod vyvinul a vyučuje Gaston Naessens.

Výskyt "bacilů" signalizuje tělesnou poruchu

Novější poznatky cituje J. F. Grötz v knize "Má očkování smysl?", kde pohled na roli mikrobů z opačné strany znovu zřetelně poukazuje na dvojfázovost onemocnění. Zhruba řečeno: každé onemocnění probíhá podle stejného, zcela přesného vzoru. Organizmus se napřed dostane do tzv. stresové fáze, ovládané sympatickou částí nervového systému, v níž má nemoc latentní počátek. Až ve druhé fázi, která se často projevuje symptomy jako celková únava a horečka, a jíž dominuje parasympatikum, se začnou objevovat domnělé "choroboplodné zárodky", baktérie nebo viry. Nejsou tedy iniciátory, ale v nejlepším případě indikátory onemocnění.
Skutečnost, že ústup infekčních onemocnění v Evropě nelze připsat preventivnímu očkování, ale na konto zlepšených životních a stravovacích podmínek, už před lety dokázal Dr. G. Buchwald. Je-li hlavní příčinou onemocnění celkový tělesný stav, je nesmyslné "bojovat s nemocí", protože ta představuje pouze vnější, viditelný symptom, je nutné odstranit poruchu, jejíž příčinou je nerovnováha mezi jednotlivými biosférami, sídlícími uvnitř organizmu. To ovšem vyžaduje zcela nový medicínský přístup. Přírodní léčba a homeopatie se o to již snaží. Neporazitelnými mistry tohoto léčebného umění zcela jistě byli staří čínští a indičtí lékaři (čínské bylinářství, akupunktura, čínská stravovací medicína, indická Ayurvéda).

Můžeme jen doufat, že v příštích desetiletích výzkumy, a obzvl᚝ poznatky o důsledcích aplikace "moderní chemické medicíny" (například neustále rostoucí počet chronických a zhoubných onemocnění, při současném rapidním poklesu účinnosti moderních léčiv a terapií), rostoucí měrou povedou ke změně smýšlení, a tím k rozšířenému,novému medicínskému chápání zdraví a nemoci ku prospěchu celého lidstva.  [Jiří Wojnar ]